Pohádka na dobrou noc:Osobní stránka " vanilkového medvídka "

Pohádka na dobrou noc

O pruhované ponožce.

Byla jednou jedna ponožka, kterou asi někdo vyhodil,protože byla sama.Sama bez druhé ponožky patřící do páru. Ponožka byla plná blech a byla moc špinavá,ležela totiž v popelnici.. Byla jí zima,protože byla celá potrhaná. Jednoho dne si řekla,že už nechce být v té špinavé popelnici,kde na ní den co den někdo něco háže, ale že se chce podívat někam,kde by jí měli rádi a mohli jí pomoci.
Jenže pro to, aby se jí podařilo z popelnice vylézt,musela překonat velkou překážku. Vždyť to ani není lehké,vylézt jen tak z popelnice a někam utéct. A tak začala plánovat svůj plán. Nejdříve se prokousala mezi všechny pytle,co v popelnici byly,a pak jen čekala,jestli si jí někdo všimne,a z popelnice vyhodí.Jenže kdo by vyhazoval takovou škaredou,špinavou a děratou ponožku z popelnice?
Jsem ztracená,povídá si jednoho dne ponožka,nikdo mi nedokáže pomoci.A tak začala plakat,protože jí bylo smutno.
Nedaleko od popelnic byl veliký dům,kde bydlela malá holčička.Jednoho večera,když usnula,se jí zdál sen.Zdálo se jí,že jí volá jakási ponožka,a zároveň prosí o pomoc.Pomoz mi prosím,křičela ponožka ve snu malé holčičky,jsem u tvého domu v té největší popelnici a nemůžu ven.
Holčičce,když se ráno probudila,to nedalo,a vyšla ven,podívat se,zdali to byl jen sen,nebo opravdu jí někdo potřebuje.
Otevřela víko od popelnice a co nevidí.Potrhaná a špinavá ponožka tam opravdu byla.I když byla špinavá,vzala jí holčička do ruky,odnesla jí domů a dala svojí mamince do pračky,kde se pere všechno,co je špinavé a co je potřeba,aby bylo čisté a voňavé.
Ponožce dala jméno Žofka.
Maminka pustila pračku a ta začala prát.Nejdříve se napustila voda,pak se přisypal prášek,a ponožka Žofka byla z toho celá paf.A začala opět plakat,protože si myslela,jak jí holčička podvedla.Když se všechno vypralo,z pračky zmizela voda,i prášek,ten se ve vodě rozpustil a tím vypral všechno prádlo,i Žofku.Maminka,když začala prádlo věšet,všimla si,že vyprala nějakou ponožku,která má proužky,a díry.Divila se,kde se ta ponožka vzala,protože nikdo takovou ponožku neměl a nenosil.Zavolala svojí holčičku Markétku a ta jí řekla:Jé maminko,ta je teď krásná a voňavá.Děkuju.A malá Markétka odběhla do svého pokojíčku,kde ponožku položila na hřejivé topení,aby brzo uschnula a mohla jí ukázat svoje království.
Ponožka Žofka už nebyla smutná,ale veselá,bylo jí teplo a byla čistá.Malá Markétka poprosila maminku,zda-li by jí nezašila dírky a potom Žofce udělala pelíšek,kde spinkali i Markétky panenky.
A to je konec pohádky.:-) Dobrou noc


O prasátku, které mělo zelenou barvu.

U velkého hustého lesa, kde byl malý rybníček, bydlelo plno zvířátek na statku.
Kravička a telátko, pejsek a štěňátko, kočička s koťátkem, a malé prasátko. A o tom Vám budu dneska vyprávět.

Tohle prasátko mělo podivnou zelenou barvu a nikdo nevěděl proč. Vlastně pořád zelenou barvu nemělo,když se vykoupalo,bylo krásně čisťounké a voňavé,a když se s kamarády z okolních statků vyrochňalo v bahně nebo louži,bylo černé a špinavé.Maminka ho krmila vším,na co mělo prasátko chuť a prasátko se mělo moc dobře.Jen když zezelenalo,bylo smutné,protože s ním nikdo nechtěl mluvit,natož si hrát..

Jeho maminka si nevěděla rady,a tak si na pomoc zavolala doktora z lesa,vlka,který mamince pověděl,aby zkusila ho nekrmit špenátem,které prasátko mělo tuze rádo a dávala mu jenom zbytky,co dostávají ostatní.

Maminka vlka poslechla,protože pokaždé,ke komukoliv vlk přišel na návštěvu,tak všechna zvířátka uzdravil.Sice mělo prasátko na špenát chutě,a maminku prosilo,aby mu špenát dala,ale ne,začalo prasátko papat něco jiného.

Jednoho rána,co se prasátko probudilo,bylo zase růžové jako má být,a zářilo čistotou,a maminka a všichni měli obrovskou radost,že je prasátko zdravé.Kamarádi,co se dozvěděli,že má prasátko zase svojí barvu,mu přinesly dárečky a prasátko bylo šťastné,že není samo.

Jenže mezi dárečky byl zase kus špenátového listu, a prasátko,když na něj mělo obrovskou chuť,ho snědlo a zase začalo zelenat.Dovedete si děti představit,jaké to bylo,když se na naše prasátko přišla podívat maminka,aby mu dala pusu na dobrou noc a viděla prasátko zase celé zelené.Tentokrát už prasátko vědělo,že to je ze špenátu a že když ho nebude papat,bude takové jako má být.

Tak dobrou noc a budete li chtít,to se dozvím,až mi maminky nebo tatínkové napíšou,Vám pošlu další pohádky o prasátku i dalších zvířátkách..

Sladké sny



Pohádka o oslíkovi,který rád chodil do školy.

Žil byl jednou jeden oslík a jmenoval se Kájík.Měl tak dlouhé uši,že je musel nosit svázáný,protože si na ně šlapal.
Kájík byl moc hodný oslík a všichni ho měli rádi.Jednoho dne ho napadlo,že by chtěl chodit do školy,a tak poprosil maminku,aby ho ve škole u pana Slona přihlásila.Maminka tak udělala a Kájíkovi koupila velikou aktovku,aby se do ní vešlo nejen učení pro Kájíka,ale i dobroty,protože Kájík moc rád papal.
První den ve škole ho vítal nejen pan učitel Slon,ale i Krokodýlek,Žabka,Žirafa,prostě všechna zvířátka,která vedle školy bydlela,protože vedle školy se rozléhala obrovská zoologická zahrada.


Pohádka o bílém pejskovi a černém kotěti

Na jednom dvoře, který nebyl ani velký, ani malý, žila spousta zvířátek. Mezi nimi i pejsek Míša s družkou Maruškou a kocourek Mourek s kočičkou Mickou.
Jednoho zimního studeného dne se v teple seníku narodilo kočičce pět krásných koťátek. Stejného dne se v psí boudičce narodila štěňátka také Marušce a Míšovi. U kočičky i pejska měli velikou radost. Brzy se všude kolem batolila hebká malá klubíčka.
Pět koťátek se tulilo k mamince Micce. Jejich srst zářila bíle stejně jako srst maminky i tatínka. Až na jedno. Jeho chloupky byly černé jako saze.
V psí boudičce se zatím kutálelo pět chlupatých kouliček. Očička měla ještě slepená, ale bříška stále hladová si cestičku k mamince Marušce vždy našla. Kožíšek štěňátek se ničím nelišil od maminky a tatínka. Byl stejně černý a huňatý. Až na jedno štěňátko. Jeho chloupky svítily ve tmě psí boudičky jako lampion. Byly bílé jak čerstvě napadaný sníh.
Přišel den, kdy se koťátkům i štěňátkům otevřela očička a všichni prvně spatřili svět. Také bílé štěňátko a černé koťátko se kolem rozhlíželi.
“Jakpak to, maminko,” povídá černé koťátko, “že je můj kožíšek jiný? Je snad špinavý? Váš tak nádherně září a můj není ve tmě ani vidět.” :-( Koťátko začalo olizovat kožíšek, aby smylo černou špínu. Mylo se a mylo, ale černou barvu nesmylo.
“Kdepak, mé milé koťátko,” odpoví Micka, “to není špína. Tvůj kožíšek je čistý. Má jen jinou barvu.” Koťátko však bylo smutné.:-( Chtělo mít chloupky stejně bílé jako ostatní.
Také u pejsků si bílé štěňátko všimlo svého kožíšku. A také jemu bylo divné, proč je jiný než ostatní. MaminkaMaruška mu vysvětlila, že se na svět vykulil s jiným kožíškem než druzí. Ale ani bílému štěňátku se to nelíbilo a bylo smutné stejně jako černé koťátko.
Jednoho jarního slunečného dne si obě rodinky vyrazily na procházku po dvorku. Koťátka vyšla s rodiči ze seníku a najednou černé koťátko spatřilo psí rodinku.
“Podívejte se,” volalo černé koťátko, “už vím, proč jsem černé. Patřím jiné mamince a tatínkovi. Támhle jsou mí rodiče.” Ukázalo na černého psa Míšu a jeho družku Marušku. Micka byla smutná, když se její milé koťátko rozeběhlo za pejsky. Ale bylo tak šťastné, že ho nechala jít.
“Maminko, tatínku,” volalo koťátko na Míšu a Marušku. Přiběhlo a v tu chvíli si ho všimlo bílé štěňátko.
“Teď už vím, proč jsem jiné,” povídá štěňátko. “Patřím někomu jinému. Asi jste si nás vyměnili.” A bílé štěňátko se rozeběhlo k bílé kočičce a kocourkovi.
Marné by bylo vysvětlování. Proto zůstalo černé koťátko s černými pejsky a bílé štěňátko odešlo s bílými kočičkami do seníku.
Po jaru přišlo léto.
Maminka Micka se rozhodla, že je na čase naučit své děti vše, co mají kočky znát. První, co se začaly učit, bylo mňoukání. Musí být tak silné a vysoké, aby ho slyšely všechny kočky v okolí. A tak se koťátka předháněla, které zamňouká nejlépe. “Mňáááu, mňáááu,” ozývalo se z každého koutu. Jen bílé štěňátko ne a ne se správně naučit mňoukat. Z jeho tlamičky se ozývalo jen “mňaf, mňaf”.
Mezitím se po dvorku proháněla štěňátka a napodobovala své rodiče. “Haf, haf,” znělo celým dvorkem. Hlasitý štěkot musí zahnat každého nezvaného hosta. Jen černému koťátku se stále nedařilo zaštěkat. A tak jeho “háááu, háááu” znělo spíše jako vytí.
Jednoho dne přinesl tatínek Mourek svým dětem myšku. Prý se musí naučit, jak se taková myš loví. A tak se všechna koťátka předháněla, kdo ji uloví první. Všem to šlo docela dobře. Jen bílé štěňátko zůstávalo stále pozadu. Během několika dnů přineslo každé kotě svoji ulovenou myš, jen štěňátko nic. Každá myška mu pokaždé utekla.
U pejsků se děti učily, jak si zahrabat kost. Tatínek Míša jim názorně předvedl, jak se správně hrabe. Předními packami se díra hloubí a zadními se odhazuje hlína. Zpočátku jim to moc nešlo, ale brzy se všichni naučili díru vyhrabat. Až na černé koťátko. Jeho nožičky ho neposlouchaly. A navíc se mu moc nelíbilo, že se tolik umaže.
Se špínou si uměli dobře poradit u kočiček. Maminka Micka, tatínek Mourek i čtyři koťátka pečovala o svůj kožíšek pečlivě. Na žádném chloupku nebylo vidět jediné smítko. Jen kožíšek bílého štěňátka ztrácel svůj lesk. Bílé štěňátko se snažilo očistit si jazýčkem nožičky, také trochu ocásek, ale na bříško a záda ne a ne si dosáhnout.
“Ach, to je trápení,” řeklo si jednou štěňátko. “Já nevím, proč se musím stále mýt. Vždyť co je zábavnějšího, než běhat po dvorku, dovádět a prolézt každý kout. Co je na tom, že se trošičku umažu?”
Černé koťátko mělo úplně jiné starosti. “To je trápení,” řeklo si jednou. “Proč musím stále běhat po dvorku a prolézat každičký kout. Vždyť se tolik umažu. Nejlepší by bylo lehnout si na sluníčko a pěkně v klidu odpočívat.”
Koťátka i štěňátka rostla jako z vody, a když přišel podzim, začala se učit ty nejdůležitější a nejtěžší věci. Koťátka se učila šplhat do výšek a štěňátka hlídat dvorek.
“Ó, jak je to vysoko!” povzdechlo si bílé štěňátko, když spatřilo zídku, na kterou mělo vyskočit.
“Pročpak mám někoho zahánět,” řeklo ustrašené černé koťátko, “když by bylo lépe se někam schovat a počkat až odejde."
Štěňátko se bálo výšek a koťátko zase každého cizího tvora. A tak ve svém strachu přežili podzim, po kterém nastoupila zima.
Jednoho studeného rána na štědrý den se celý dvorek proměnil v bílou peřinu. Přes noc napadlo tolik sněhu, že když se černé koťátko probudilo, bylo na neznámý sníh tak zvědavé, že ho začalo hned samo prozkoumávat. Zjistilo však, že sníh je studený, mokrý a vůbec se mu nelíbí. Koťátko udělalo pár krůčků a bác. Padlo do závěje. Brr, jak rádo by bylo někde v teple.
Zatím se probudila i kočičí rodinka. Hned, jak zjistili, že je venku zima, rozhodla Micka, že odvede své děti na střechu k teplému komínu. Bílému štěňátku se moc nechtělo. Také bylo zvědavé na tu novou věc, které se říká sníh. A také nemělo rádo lezení na střechu. Ale co naplat. Když se konečně na střechu vyškrábalo, alespoň se chtělo podívat do komína. Vždycky ho zajímalo, co to z něj tak pěkně voní. Jak tak dovnitř nakukovalo, nožičky mu sklouzly po zasněžené střeše a bílé štěňátko vklouzlo po hlavě přímo do komína. A protože bylo v komíně spousta sazí, nevylezlo z něj štěňátko bílé, ale dočista černé.
Koťátko se právě vyhrabalo ven ze závěje. Bylo celé zasněžené a z černého koťátka bylo najednou koťátko bílé. “Podívejme,” pravilo. “Už nejsem černé. Jsem dočista bílé.” Na střeše uvidělo svoji bílou kočičí rodinu a rozeběhlo se k nim. Vyšplhalo na střechu a nedalo mu to ani trochu práci. Byla pro něj hračka po střeše se procházet. Tam se uvelebilo vedle své maminky, přitulilo se k teplému komínu, zavrnělo a blaženě usnulo.
Na dvorek mezitím přišla psí rodinka. Jakmile je štěňátko uvidělo, rozeběhlo se k nim. “Jsem celé černé,” volalo nadšeně. “Teď patřím k vám.” Skákalo a skotačilo, brouzdalo se sněhem, hrabalo nory a bylo šťastné.
Přišel večer. Štěňátka přestala skotačit a vrátila se do své teplé boudičky. Také koťátka slezla dolů a vrátila se do seníku.
“Jeminkote!” zvolalo koťátko. “Já už jsem zase černé. Budu muset odejít.”
“Kampak bys chodilo?” řekla maminka Micka. “Nebylo ti s námi dobře?”
“Bylo mi s vámi moc dobře,” špitlo černé koťátko. “Ale vrátila se mi má černá barva.”
“Nikdy jsi svoji barvu neztratilo,” odpověděla mu maminka, “jen jsi bylo bílé od sněhu. Ten u teplého komína roztál. Vidíš, i jako černé koťátko můžeš žít mezi bílými kočičkami.”
To samé se přihodilo i u pejsků. Také štěňátko objevilo, že je už zase bílé.
“Vidíš to,” pravila maminka Maruška, “ani jsi se nevšimlo, že tě sníh dávno očistil od černých sazí. Celý den jsi s námi skotačilo a vůbec nikomu nevadilo, že jsi bílé.”
Štěňátko a koťátko svoji vlastní rodinu a Míša s Maruškou a Micka s Mourkem své milované děti.



Pohádka o pruhatém křečkovi
Byla jednou jedna holčička,jmenovala se Vanesska a ta dostala od svojí maminky,křečka.Holčička se o křečka moc dobře starala,každý den mu dávala čistou vodičku,nosila mu čerstvou zeleninu,a hodně jablíček,protože Pacička-jak křečka Vanesska nazvala,měla jablíčka moc ráda,jenže malá Pacička,jakoby si s Vanesskou nechtěla hrát,byla mrzutá,kousala a škrábala.Vanesska byla moc smutná..i mamince to bylo divné.
Pacička,která se nenechala od nikoho pohladit,si na domácí pelíšek zvykla docela rychle,až po několika dnech malá holčička zjistila,proč tomu tak bylo,proč na sebe Pacička nenechala sáhnout,proč se chovala moc divně.
Jednoho rána,když se Vanesska probouzela,koukla do klece,kde bydlela Pacička a co neviděla,okolo Pacičky bylo v tu chvíli pět malých křečíků.Nejdříve byly takové malinké a růžové,ale po pár dnech už koukali a běhali a měli hezkou srst jako jejich maminka.Vypadali jako malá pruhovaná prasátka.
Aby nebyla Pacička moc unavená,nechala si malá holčička jednoho malého křečka spolu s maminkou a ostatní odvezla maminka do prodejny se zvířátkama,kde už na ně čekali jiné děti,které měly v očích ty největší jiskřičky štěstí.
Teď má holčička dva malé křečíky,Pacičku a Mucinku a každý den si s nima hraje.A pro příště ví,že stane-li se něco podobného,bude mít Pacička zase co na práci.
Dobrou noc